Minulost neexistuje, jediné, co existuje, je to, co je teď a tomuhle na 100% věřím, ale je tu přeci jen jeden háček. Ono to s ní tak jednoduché úplně není.. Ano, nejdůležitější je jenom přítomný okamžik, to teď žijeme a jenom teď na sobě můžeme pracovat, jít dál, atd.. Jenomže minulost taky nějakou tu roli v našich životech hraje a to ne úplně malou.

Náš mozek si zaznamenává úplně všechno, každičkou drobnost, kterou jen postřehneme, zatímco my si z toho uvědomujeme opravdu maličko. Cokoliv jsme kdy viděli, slyšeli, cítili, prožili, atd.. to vše tam někde je. A čím jsme byli mladší, tím větší vliv to na nás mohlo mít. Zamysleme se nad tím, jak rychle se děti učí, co všechno se za pouhý rok dokážou naučit, co vše za tak krátkou dobu dokážou vstřebat, když jediné, co před tím znali byl ten jejich vlastní svět uvnitř matky. Čím blíže k porodu tedy jsme, tím více intenzivnější pro nás všechno je a tím více se to na nás i nejspíše podepisuje.

No a věřím tomu, že porod je ta nejdůležitější životní událost vůbec, proč?

Nedávno jsem se na toto téma bavila s kamarádem a neřekla bych to lépe:

Porod je obrovský úspěch, největší naše výhra, kterou kdy zažijeme. Uvnitř v bříšku jsme po celkem dlouhou dobu v bezpečí. Je to náš celý vesmír, nic jiného neznáme a nevíme, že je něco tam venku, co je vlastně venek?? No ale pak najednou nastane okamžik, kdy tento prostor máme opustit a to přes nějaký úzký tunel, za kterým vůbec nevíme co je!! My ale jdeme kupředu, vstříc neznámu. Je to těžké, někdy až nemožné a věčné, ale nakonec nás to světlo (tak silné až to pálí!!) pohltí a my jsme venku! Dokázali jsme to, vyhráli jsme!

Už to alespoň trochu vidíte? Jak obrovsky velký je to moment??

No a to, jak celý tento proces probíhá má na nás opravdu velký vliv a pokud vám to zní, jako hloupost, řeknu vám, že i já bych si dřív klepala na čelo, co to zase kdo mele za hlouposti. Jenomže po tom, co jsem začala vidět souvislosti s tím, jaká jsem skrze onen můj příchod na svět, už nemám pochyb.

A dovolte, abych se pokusila vás s tím "mým" porodem trochu seznámila (neznám to úplně dopodrobna, ale ty důležité části asi vím).  

Pocházím z dvojčat (dvojvaječných) a když to teď takhle píšu, došlo mi, že jsem se vlastně ještě nezamyslela nad tím, jaký vliv má už jenom to, když jste z dvojčat... Každopádně, u sestry to bylo asi celkem normální (neznám podrobnosti!), cestu ven si probojovala a nakonec zvítězila!! No ale se mnou to tak snadné nebylo. Mám pocit, že kvůli sestře jsem nějak nemohla jít ven a tak se nakonec stalo, že jsem byla vyndaná císařským řezem. Samozřejmě to, že já i mamka žijeme je taky obrovský úspěch, ale v tu chvíli jsem to tak určitě vnímat nemohla. Nevyhrála jsem, nepoznala jsem ten pocit velkého úspěchu. Na svět jsem přišla spíš s pocitem neúspěchu, možná i zklamání, pocitem, že jsem to nezvládla... No a další věc je ta, že kvůli nízké váze (1,5kg) jsem byla dána do inkubátoru, kde jsem byla myslím 2 týdny. Čekala mě pak konečně cesta domů, k mámě do náruče, za svojí sestrou (jedinou duší, o které jsem před tím vším věděla, že existuje)? Ne! Prý tehdy byla nějaká chřipková epidemie, či co, takže jsem v nemocnici pro jistotu zůstala ještě další asi 2 týdny.

Tak takhle to nějak bylo a neberte to tak, že ze sebe dělám nějakého chudáčka, to ne!!! Takhle to mělo, má a bude mít spousta lidí, jen jsem vás potřebovala uvést do konkrétního příběhu, na kterém se budu snažit popsat to, jak nás to všechno ovlivňuje.

Pokusím se tedy popsat to, jak mě to konkrétně mohlo ovlivnit.

Co se pamatuji, nikdy jsem nebyla zrovna sebejistý člověk a vždycky jsem byla ta, co se spíše snažila zavděčit druhým. Vždycky (i teď) jsem měla ráda (nebo spíše jsem to potřebovala) ocenění od druhých. Třeba jsem vyrobila něco z keramiky a místo, aby byla spokojená s tím, že se to líbí mě samotné, musela jsem se tím třeba i chlubit, ukazovat to druhým, aby mě pochválili.

Namísto toho jsem musela cítit zklamání, pocit, že jsem to nezvládla, že jsem prohrála. Pokud ne to, tak hlavně jsem prostě neprožila ten obrovský první úspěch, tu výhru, do tohoto světa jsem vz

Osobně mi to přijde celkem srovnatelné se smrtí. Teď nikdo z nás netuší, co to je, co je za ní, jak těžká cesta to bude se tam za ní dostat, atd..