Moje veganství?

Miluji to!

Veganství je něco, v čem jsem se podle mě našla. I díky němu jsem objevila samu sebe a našla vášeň ve vaření. Miluji to, jak díky němu žiju více v souznění se životem a celkově jsem si nějak pořádně uvědomila, jak je život vzácný. Díky němu jsem našla a neustále nacházím úžasné přátele a celkově to v mém životě udělalo veliký posun vpřed. Věřím, že je pro mě a pro svět veganství velmi prospěšné.

Uvnitř sebe to tak cítím a jdu si za tím.

Pro ty úplně nové bych chtěla ve zkratce napsat, co slovo vegasntví vlastně definuje:

Veganství je životní styl, kdy lidé nepodporují jakékoliv ubližování živým tvorům a jejich zneužívání. Znamená to, že ze své stravy vyřadí mléko, vejce, maso, med. Dále nepodporují například cirkusy, zoo, myslivectví, kožešinový průmysl, testování produktů na zvířatech, většinou nepodporují i palmový olej, atd... Prostě vše, co souvisí s jakýmkoliv ubližováním zvířatům.

(Kdybyste chtěly o veganství podrobnější informace, na internetu jich je spousta a nebo mi napište a můžu napsat i nějaký článek, který to probere více do podrobna)

Tohle je tedy ve zkratce veganství a ano, snad vše z toho i splňuji...

Jenže je tu jedna věc, o které bych tu chtěla mluvit.

Nazvala bych to škatulkování (jiné slovo mě teď nenapadá).

Ať už to je ohledně stravy, životní filozofie, náboženství, orientace... nikdy to podle mě nemá pozitivní dopady.

Například někdo řekne, že věří v boha, jenže protože nechodí pravidelně na mše, je hned zle. Někdo řekne, že je vegetarián, ale jelikož nepodporuje protesty za práva zvířat, tak ho lidé odsoudí, že to nebere vážně.

No a takhle to je i u veganství. Často se stává, že kvůli veganství vznikají všemožné neshody. Jelikož je stanovené, že jako vegan můsíš splňovat různé normy, tak nastávají situace, které často nejsou zrovna hezké.

Existují lidé, kteří jsou vegani celým srdcem a věnují tomu opravdu vše. Navíc k tomu chodí na různé protesty, žijí nejvíc ekologicky, atd... Jenže jsou tu pak lidé, kteří na tom s veganstvím jsou například tak, že jedí med, ale nic jiného živočišného ne. Nebo třeba někteří dělají opravdu vše, ale občas si dají vajíčko od své babičky, protože věří, že to není nic špatného. No a takových případů je spousta.

Jelikož ale tito lidé nesplňují vše, co definice zmiňuje, tak je spousta lidí (nejen vegani) odsoudí.

No a běžně se stává že mezi vegany a nevegany býají různé hádky (jak z pohledu vegana tak z nevegana). Vzájemně se kritizují, napadají, jsou na sebe prostě zlí a to jen proto, že ten druhý dělá něco jiného...

No a tohle se mi nelíbí.

Já osobně mám na to názor docela jiný a je možné, že se někomu líbit ani nebude, ale i to chápu.

Věřím tomu, že každý žijeme svůj vastní svět a že každého svět vypadá trošku jinak.

*O tomhle tématu (aneb o tom, že každý jsme jiný) bych chtěla napsat i samostatný článek, ale k tomuto tématu veganství to patří taky a proto o tom budu psát i zde.

Každý je tedy jiný a tak je logické, že i jeho svět je trochu (nebo více) odlišný. Proto taky věřím, že každý ve svém světě může vidět dobro trochu jinak a pro každého může být správně něco jiného

Třeba skrze veganství to já mám tak, jak jsem na začátku psala. No a za tím si taky stojím. Celé je to totiž o tom, že jsem začala poslouchat samu sebe a toto je ta cesta, kterou cítím, že je pro mě ta správná (teď). Jelikož to tak cítím, ta to tak dělám.

ALE.

Kdybych cítila (i přes všechny informace ohledně živočišné výroby apod.), že jíst vajíčka od mé babičky nevadí, jedla bych je. Kdybych nebyla přesvědčená, že mi veganská strava sedí, tak bych tak nečinila. A nikdy nevím, jak to budu cítit za 10 let... Teď to ale cítím tak, jak cítím.

Zastávám tedy názor, že ne všichni musí být vegani.

ALE.

Neznamená to, že podporuji, když někdo jí zvířata, když jim někdo ubližuje a tak podobně. TO NE! V mém světě totiž cítím, že to správné není. Nechápu krutost páchanou na zvířatech...

JENŽE.

Na druhou stranu nevím, jaký svět žijí ostatní, nevidím očima jiných a neznám jejich pravé já. Nevím, na co myslí, jaký je jejich příběh, jeké je jejich poslání, prostě nějsou já.

Sama nevím, kde moje cesta končí a to samé už vůbec nevím o druhých.

V mém světě cítím, že je veganství to nejlepší, ale u někoho jiného to tak být opravdu nemusí.

Někdo umí naslouchat sám sobě a vnitřní já mu může říkat, že je pro něj důležité se více zabývat lidskými problémy, než zvířecími. Jiní lidé se zase zabývají více zvířecími, než lidskými a jiní třeba obojím.

Někdo žije tak, že vlastní rodinnou farmu, kde se živočišné věci produkují. Pro toho člověka to opravdu může být jeho životní poslání a v jeho světě to tak správně být může. Vnitřní já mu třeba opravdu říká, že je to to nejlepší, co může dělat...

A neznamená to, že s tímto souhlasím, popravdě je pro mě těžké toto přijmout, ale toho člověka neodsuzuji a respektuji ho...

(Takovýchle příkladů je spousta ale více jich psát nebudu, myslím že těchto pár stačí)

Zkrátka každý jsme jiný a nikdy nemůžeme na 100% znát toho druhého. Jediný, koho můžeme na 100% znát, jsme my sami a tak se zkusme více zabývat námi a ne někým jiným. Zkusme najít to naše já a začít se poslouchat.

No a pokud víme, co je pro nás to nejlepší, jděme si za tím, žijme tak, jak to uvnitř cítíme.

A pokud jsme se tedy našli a už žijeme v nějakém našem přesvědčení, potom začnou přicházet ty situace, kdy se setkáme s někým, kdo to má jinak.

S tímto člověkem souhlasit nemusíme. Můžeme a taky bychom měly říct svůj názor a být sami sebou. Je ale důležité toho člověka respektovat, naslouchat mu a vědět, že i když dělá něco, s čím nesouhlasíme, tak to v jeho světě být špatně nemusí a pro něj může být zase nepochopitelné to naše.

Někdy se nemusíme shodovat jen trošku a někdy více. Pokud ale přijde člověk, se kterým se neshodnu vůbec, tak ho nechám jít dál. Naslouchám mu, respektuji ho, ale nikdo mi neříká, že s ním musím být.

To, že jsme každý odlišný je podle mě na světě to krásné.

Je přeci skvělé, když potkáme člověka, který je trochu jiný než my a který nás naučí něco nového. Díky tomu se neustále posouváme a není náš život jednotvárný.

Protože, jaké by to asi bylo, kdyby naše životy byly stejné?

Takhle to mají nastavené snad jen roboti a já jako robot žít nechci.

Tohle je můj pohled na svět a konkrétně na veganství.

Popravdě mi trvalo dlouho, než jsem si v hlavě opravdu urovnala tuto myšlenku. To, že jsme každý jiný se zdá být jako samozřejmá věc, ale ono to tak dnes bohužel není. I já sebe ještě občas přistihnu, jak na tuto myšlenku zapomínám. Když někdy vidím něco zlého, tak je těžké tato slova mít na paměti. Důležité ale je, že tomu tak opravdu věřím.

Myslím, že jsem k tomu napsala vše, co jsem chtěla a teď jen doufám, že to bude pochopeno tak, jak jsem chtěla, aby bylo.

Věřím, že se to dostane ke správným lidem a třeba si z tohoto článku někdo i něco odnese.

V budoucnu ještě plánuji napsat článek, ve kterém se o tom, že jsme každý jiný, více rozepíšu...

Pokud ve vás článek něco zanechal, něco jste si z něj odnesli, budu ráda, když mi dáte vědět.

Pokud s něčím nesouhlasíte, nebo se vám na něm něco nezdá, budu ráda i za tuto odezvu.

Pokud máte skrze toto téma nějaké otázky, jsem tu pro vás.

Budu ráda i za jakékoliv sdílení a šíření této myšlenky.

Mějte se krásně a mějte se rádi, já vás ráda mám!