Strach, začátek (mé) cesty?

Strachy.

Každý je má. Něco, čeho se bojí, co mu nahání husí kůži jen, když na to pomyslí. Co ho nenechá v klidu spát a z čeho má noční můry. Jsou to ty temné hlasy v hlavě, ty brýle, přes které nevidíme to do očí jasně bijící pravdivé světlo. Ať už je to strach z čehokoliv, kvůli němu nežijeme. Kvůli strachům neustále myslíme jen na to coby-kdyby a život nám přitom pod rukama utíká přímým proudem. Jsou malé strachy, které nás až tak neovlivňují, ale pak tu jsou ty velké, které nás dokáží celé pohltit a je těžké se z nich vymotat.

Tyto strachy jsou podle mě ale těmi největšími učiteli. Jsou to ty zkoušky, které nás v životě potkají většinou jen z jediného důvodu, aby nás v životě posunuly zas o stupínek výš, někdy třeba i o celé patro. Jsou to ony, díky kterým většinou odstartujeme naši cestu seberozvoje.

Když se rozhodneme na nějakém našem strachu pracovat, je to podle mě ten první, nejdůležitěží a často i nejtěžší krok vůbec. Za tímto krokem nás pak čeká velmi dlouhá cesta plná poznávání života a hlavně nás samotných. Zažijeme mnoho strmých pádů, z nichž se ale opět vzchopíme a zase se posunume o kousek dál. Jen se stačí nevzdávat a věřit, že to vše zvládneme a že vše je tak, jak má. No a čím dál půjdeme, tím více toho poznáme a náš strach bude menší a menší. Nikdy podle mě nezmizí, ale nakonec nad ním dokážeme převzít kontrolu a už nás přestane v našem životě negativně ovlivňovat.

No a jak vlastně se strachy pracovat?

Všechny strachy podle mě pramení z toho, že se bojíme něčeho, co by se mohlo stát, že se bojíme budoucnosti. Někdy zase strachy mohou vznikat z něčeho, co se událo někdy v minulost. Ale nic z toho se neděje teď. A o tom to podle mě je. Jediné, co existuje, je to, co je teď a když si to uvědomíme a zařadíme to do svého každodenního života, strachů bude rychle ubývat. Pokud se pokusíme žít co nejvíce v přítomnosti, plně vnímat, co se kolem nás a v nás samotných děje právě teď, nebudeme řešit otázky coby-kdyby, protože budeme vědět, že budoucnost neexistuje a že minulost je dávno pryč. Takže pokud se chceme zbavit nějakého strachu, je podle mě hlavní přítomnost.

Dalším podle mě důležitým faktorem je láska a to konkrétněji sebeláska. Když se máme rádi, jsme si sami sebou jistí a záleží nám na nás, budeme se co nejvíce snažit omezit jakékoliv negativní zdroje, ze kterých pramení ona bolest. Přeci, pokud sami někoho milujeme, nechceme, aby trpěl, nebo jo?

To jsou podle mě takové dvě základní věci. Je jich i víc, ale to bych mohla psát bůhví jak dlouhý článek a to nechci a jak se navíc říká, méně je někdy více.

Každého v životě podle mě tedy nějaké strachy, ty těžké zkoužky potkají. Každého v životě potká chvíle, kdy ho daná událost nejspíše donutí se nad vším zamyslet. No a ti, kteří se rozhodnou na sobě pracovat, jsou podle mě ti největší šťastlivci!

Já se v životě bála hodně věcí. Jako malé dítě například pavouků a i do teď se mě stále drží menší strach ze tmy. To byly a jsou ty menší strachy, které mi nijak moc v životě nepřekáží. Je tu ale jeden strach, nebo spíš bych to nazvala tou zkouškou, která mi překopala život od samého základu a o které bych tu chtěla ještě pár řádků napsat.

Řekla bych, že to začalo neláskou ke mně samotné.

Nebyla jsem se sebou spokojená, neměla jsem se ráda a hlavně jsem nenáviděla své tělo. Přesvědčila jsem samu sebe, že nejsem hezká a že s tím musím něco udělat, no a taky že udělala. Celkem drastickým způsobem jsem zhubla a za tu chvíly hubnutí jsem si v hlavě vytvořila opravdu velký a dlouhotrvající strach, který ani teď není rozhodně pryč. Strah z toho, že budu tlustá, že moje tělo nebude dokonalé, že se nikomu neudu líbit, apod.

Ovlivňovalo to můj každodenní život. Například jsem neustále myslela jen na to, kolik čeho můžu sníst, kolik je v čem kalorií, že zase přiberu, že si musím jít zacvičit, že je v něčem moc toho a toho, že je už moc pozdě, atd... Neustále jsem myslela jen na sebe a na to, jak vypadám a jak budu vypadat, když... Neustále jsem na sobě viděla jen to špatné i když to tam ani být nemuselo. Byla jsem tím strachem úplně zaslepená. Vůbec jsem nežila v přítomnosti, jen jsem neustále viděla, co by se stalo, kdyby... Tento strach mě tak zaslepil, že jsem vůbec nevnímala, co se to se mnou a kolem mě děje. Moje tělo jsem naopak úplně ruinovala a mimo něj jsem zraňovala i svou duši. No a jelikož to kvantum negativní energie začalo přetékat, tuto energii jsem šířila i kolem sebe. Tím jsem tedy ovlivňovala lidi v mém okolí, a taky proto jsem tehdy neměla žádné kamarády a těm, kteří mě přeci jen rádi měli, jsem ubližovala (to byla hlavně moje rodina)

Nějak takto dokázal negativně působit můj strach. Naštěstí jsem si uvědomila, že je něco špatně a začala jsem na sobě pracovat (dost mi pomáhala i jedna z mých milovaných sester). No a tím byla odstartována moje stále nekončící cesta za seberozvojem. Postupně jsem poznávala samu sebe a vše se začalo rázem měnit a směřovat k lepším zítřkům.

Rozhodně není všechno pryč, ale můžu říct, že to nejhorší mám už dávno za sebou a že jsem svůj strach dokázala celkem dostat pod mou kontrolu.

A co teď cítím?

Neskutečnou vděčnoust! Ano, jsem za tuto cestu neskutečně vděčná a to hlavně za ty temné stránky. Díky tomu všemu jsem teď taková jaká jsem. Od té doby, co jsem na sobě začala pracovat, se mi opravdu hodně změnil pohled na svět a na život. Jsem teď o hodně víc šťastnější, dělám věci, co mě baví a celkově se snažím poslouchat samu sebe. Teď se mám fakt ráda a věřte mi, že to je skvělý pocit!! Dále si více všímám všeho, co se kolem mě děje. A musím říct, že vztahy s lidmi se taky úplně změnily. Většinou se teď obklopuji úžasnými dušemi a našla jsem si i pravé přátele. Dále bych třeba nikdy neobjevila moji vášeň k jídlu a celkově asi nerozvíjela moji kreativitu tak, jako teď. Taky si teď více vážím věcí, co mám a hlavně života jako takového. Uvědomila jsem si, že vše je tak, jak má a že nic se neděje jen tak....

Je toho opravdu hodně, co se u mě změnilo a stále se mění, ale opět by to bylo na dloho, takže to radši utnu.

Mohu říct, že z jedoho velkého strachu se stal začátek mojí cesty. Cesty, na které objevuji samu sebe, na které se doposud udála už spousta změn, ale tato cesta ještě nekončí. Celkově zastávám názor, že seberozvoj je cesta, která nás provází celý život a naším úkolem je si hlavně tuto cestu uvědomit a být otevření všemu, co nás na ní potká. Určitě cestou potkám ještě hodně překážek, zažiju nějaké ty pády ale teď už vím, že bez nich by to nešlo a že vždy nakonec příjdou ty světlé chvíle.

To je asi k mým myšlenkám na toto téma vše. Nevím, jak moc to všechno dávalo smysl, jen jsem se tu snažila sepsat pár myšlenek, co se mi honily hlavou. Určitě (alespoň někteří z vás) víte, jak je těžké srozumitelně vyjádřit naše myšlenky, já s tím alepoň často celkem bojuji.

Děkuji, že jste se pročetli až sem a přeji vám, aby na té vaší cestě bylo těch překážek co nejméně, ale přeci jen aby tam nějaké byly a vy se díky nim mohy něčemu novému přiučit.

Mějte se krásně a držím palce!!